Hudební začátky

Asi byste předpokládali, že jakožto syn slavného otce budu automaticky následovat jeho hudební šlépěje. Nebylo tomu tak. Ba naopak. Žil jsem ve světě dinosaurů, potažmo komiksových hrdinů a hudbu jsem neposlouchal.

Kapitoly:

1. Mišíkoviny '78
2. První kazeta a trash matál jako základ
3. První elektrická kytara a první skoro-kapela
4. První opravdová kapela a první koncerty
5. Smetáček, Panika a Alice v marmeládě
6. Prenatální vzpomínka na Policii
7. The NOD
8. Iron Meidan tour
9. HooKERS
10. Tata kluci 

Mišíkoviny '78

Malá výjimka byla akorát v mých zhruba třech letech, to když tatík donesl domů kazetový magnetofon s mikrofónem a sdělil mi, že si něco nahrajeme. Zpočátku jsem se k tomuto počinu nestavěl příliš vstřícně, zvláště když mne nutil něco zazpívat. Po dlouhém vykrucování ze mě nakonec vypadla „Pec nám spadla”. A to ještě v dost nepravděpodobné verzi, jelikož během tohoto nepřesvědčivého přednesu jsem narazil na problém, že si absolutně nepamatuji většinu původního textu a začal jsem nekontrolovaně improvizovat. A to zachránilo celé nahrávání, poněvadž jsme se s tátou pustili do zběsilého jamování a vzniklo tak sedm písní, které otřásly základy českého undergroundu. Neochvějný zájem projevil o textovou část například Láďa Merta, který byl mým výkonem naprosto uchvácen. Tato nahrávka se poté na několik desítek let ztratila. Když se blížily taťkovy padesáté narozeniny, našel jsem tuto kazetu u mojí slovenské babičky a rozhodl se vytvořit originální dárek. Nahrávku jsem odnesl ke kamarádovi do studia Žentour, tam jsem ji nechal trochu vyčistit a zmásterovat. Poté jsem data odnesl do studia Sono, kde mi je Milan Cimfe vypálil na 2 cd (v té době stálo vypalovací cd celých 1.000,- Kč!). Tak vznikla unikátní deska „Mišíkoviny” kterou můžete nalézt pouze na mých stránkách. Je to věc, která nikde oficiálně nevyšla (i když nabídky byly) a až nyní je ke slyšení ZDE na mém webu.

První kazeta a trash matál jako základ

Ve svých asi 6 letech jsem dostal kazetu s albem „Zoolook” od Jeana-Michaela Jarre. To byl tak abstraktní a fantaskní svět, že jsem to nebral ani jako hudbu, ale představoval jsem si u toho různé neznámé světy a bytosti (to mám u této desky mimo jiné dodnes).

Další krátký záchvěv přišel až kolem 13. roku mého prozatím dosti chaotického života. Dostavil se v podobě staršího kamaráda (a to byl asi ten důvod), který poslouchal tzv. „trash metál”. Fascinovalo mě, jak pořád sedí před chatou, hraje na nějakou starou elektrickou kytaru ty šestnáctinkové rify, nosí (vlastnoručně zhotovené) návleky s hřeby a do toho mu hraje z kazeťáku ten chlív.

Tak se stalo, že jsem asi půl roku poslouchal kapely jako Slayer, Grave Digger, nebo Kreator. Ale tito metaloví hrdinové byli posléze vytlačeni hrdiny komiksovými.

První elektrická kytara a první skoro-kapela

Opravdový boom přišel až ve druháku na střední škole. Seběhlo se to asi takto: můj kamarád byl skinhead > měl kamarády skinheady > ti měli kapelu > on měl sklep > oni neměli zkušebnu > tak zkoušeli u něj > on si chodil bouchat do bubínků > a začalo ho to bavit. A jelikož jsme oba poslouchali Metallicu, přestal být skinheadem a založili jsme kapelu. A protože se mi basa nelíbila, bubny už hrál Dušan, ujal jsem se kytary. Zakoupil jsem svou první el. kytaru (černá Jolana Diamant) od mého spolužáka Honzy Homoly, který v té době už měl nějakou punkovou kapelu se svým bratrem.

A tak to začalo. Počali jsme u Dušana v obýváku drtit „Enter Sandman” a „Nothing Else Matters” od Metallicy a u těchto dvou písní jsme také zůstali.
Měl jsem tehdá jeden desetipalcový reproduktor zapojený do zesilovače od gramofonu. Excelentní zvuk :)

Začal jsem chodit na tátovy koncerty a dokonce se se mnou chvilku trápil i Pavel Skála (kytarista Etc...). A já coby žák pokorně, ale ne příliš přesvědčivě cvičil bluesové pentatoniky. Později to byl Marek Šimůnek který se mi snažil předat trochu té těchniky. Snad to k něčemu bylo.

První opravdová kapela a první koncerty

Až mě jednou někdo přivedl do jedné „opravdové” kapely, která hledala druhého kytaristu. Chlapci byli o fous starší než já, a tak jsem byl značně nervozní. Ovšem to, co následovalo, mi rozhodně nepřidalo. Část kapely šla něco koupit, a já zůstal s bubeníkem ve zkušebně sám. Z ničeho nic si chlapec vybalil nádobíčko a počal na lžíci ohřívati jakýsi lektvar. Poté mě vybídl, zda bych mu nepřidržel gumu kolem ruky a vpravil si do těla trocha toho perníkového životabudiče. Labužník jeden. A pak už jsem se nestačil divit. Během jedné písně přicupital zase jiný hošík ke kytaristovi a během hraní mu píchnul perník přímo do ruky. Po těchto fantastických zážitcích jistě pochopíte, že jsem si musel dát okamžitého padáka z vlastní kapely (já a Dušan), kterou jsem tímto po roce existence opustil a s velkou parádou nastoupil do mé nové kapely.

Perníková chaloupka se trochu uklidnila a po nalezení zpěváka a menších personálních změnách vznikla „Rotující zelenina”. Odehráli jsme tři koncerty (mé první vůbec) a šťastně se rozpadli. A tím moje metalové období skončilo.

Výjimkou byla jen má občasná spolupráce s mým dalším kamarádem z dětství Matějem Lipským a jeho kapelami Masturbace a Negative face, kde jsem si občas zahostoval na demu či na koncertě. Co by člověk pro kamaráda neudělal, že?

Smetáček, Panika a Alice v marmeládě

Pak přišla druhá etapa, kdy jsem poznal bláznivého hudebníka Štěpána Smetáčka. Nějak jsme si sedli a díky němu jsem začal pronikat do světa pražské klubové scény.

Tou dobou jsem byl téměř fanatickým fanouškem kapely Extreme. Tady hlavně jejich kytaristy Nuna B. A tak jsem si nutně musel našetřit na (svou první lepší) el. kytaru značky Washburn signature model Nuno Bettencourt N2. Konečně jsem mohl mezi lidi.

A pak přišel Štěpán s tím, zda bych s ním nešel hrát do dívčí kapely Panika. Tu tehdy hanebně opustily bubenice a kytaristka a děvy hledali náhradu na blížící se koncert v klubu Bunkr. A tak se stalo, že jsem nastoupil do už ale opravdu opravdové kapely. Zmiňovaný koncert v Bunkru se sice nekonal, jelikož byl klub s velikou slávou uzavřen, ale následovalo velice příjemné a plodné období plné koncertě a jednoho bláznivého tour se Žlutým psem. Musím říct, že mi děvčata dávala často opravdu zabrat. Já, coby mladičký, jemný a nezkušený chlapec, uprostřed hýřících, ošlehaných rockerek ... no, ale dalo se to přežít. Chvilku s námi hrála i Lenka Dusilenka jakožto další kytara. Po půl roce jsme kapelu spolu se Štěpánem hanebně opustili.
Štěpo se pustil do další fáze svého the NOD (jeho celoživotní, osobní projekt) a já dostal lano do revival kapely Alice in Jam (odvozeno od Alice in chains a Pearl jam).

Alice byla jedna z prvních revivalů a tak, na nás chodilo celkem dost lidí a já se tak nějak konečně učil hrát před lidmi na pódiu. Byla to zábava, ale takhle dlouho hrát nejde, a tak se uskupení časem pomalu rozešlo. Každý dal přednost nějaké své kapele a vlastním písničkám.

Tudíž i já jsem si začal budovat svou vlastní kapelu s kamarádem Jiřím. Tato spolupráce nám vydržela dost dlouho. Vystřídali jsme několik bubeníků a zpěváků, ale nakonec z toho nikdy pořádná kapela nebyla. Ono založit opravdovou kapelu není ale vůbec snadné.

Prenatální vzpomínka na Policii

Zde bych rád zmínil jeden zvláštní zážitek, který se udál po tátově koncertě Etc... v Lucerna music baru. Bylo mi asi 16 let a sálem se linula reprodukovaná hudba. Zvláštní na tom bylo to, že ačkoliv jsem tuto kapelu nikdy neslyšel, znal jsem každou notu. Tak jdu za Pavlem Skálou a ptám se „Co to hraje?” a on na to „Ty vole, to jsou přece The Police!”. Doma jsem našel vinyl „Ghost in the Machine”, který si naši přivezli z Londýnského koncertu The Police. Ale pořád jsem nechápal, že tu hudbu znám, aniž bych ji kdy dřív slyšel. Nakonec mi máma řekla, že když jsem byl ještě malé Maťo v bříšku, tak u nás The Police hráli neustále a nutně jsem si to i přes břišní stěnu musel užívat. A tak se stalo, že jsem znovuobjevil svou kapelu, která mi tak chyběla.

The NOD

V jednu chvíli přišel zase Štěpán Smetáček s tím, že chce založit nějakou kapelu (další mutaci jeho projektu the NOD). Na basu hrál jeho dlouholetý kamarád Lájoš (jinak HC band Kashmir 9:41) a na saxíky Tomáš Křemenák. Takto jsme vytvořili pár věcí a vzápětí je natočili v jednom mini-studiu. Byly to spíš instrumentální písně, ale nakonec jsme pozvali Dusilenku, ať nám tam nazpívá co jí napadne. Lenka přišla s Modrým Portugalem a výsledek si můžete poslechnout na cd „The Nod-thru”, z něhož dvě písně, na kterých hraji, naleznete ZDE (bude doplněno) na mém webu.

Krátce na to šel hrát Štěpán do folkové kapely Druhá tráva Roberta Křesťana a já, jelikož už jsem dříve dělal technika Lucii a Wanastovkám, jsem šel s ním právě jakožto nástrojový technik. Musím přiznat, že to pro mne bylo velice přínosné období, jelikož Druhá tráva jsou excelentní muzikanti a moc fajn lidi.

Iron Meidan tour

Asi v půli roku 1999 přišel Štěpán s tím, že má pro změnu country plný zuby a chce si zahrát klasickej metal na kterém vyrostl. Chvíli přemýšlel jak by to mělo vypadat, ale jelikož šlo spíš o takové vypuštění ventilu, pojali jsme to jako jednorázový projekt pod hlavičkou „The NOD Štěpána Smetáčka on Iron Meidan tour”. Jistě jste vytušili, že šlo v podstatě o tribut anglickým Iron Maiden. S kapelou problém nebyl, ale Dickinsona (zpěv) jsme nějak nemohli sehnat. Ono to kvílení není asi žádná sranda.
Nakonec se však zadařilo a projekt byl úplný. Jako premiéru jsme pojali předskok na koncertě bluesových Krausberry. To baťůžkáři koukali. Následně jsme zorganizovali asi desetikoncertní turné tak trochu ve větším stylu (s vlastním zvukem a světly).
A aby toho nebylo málo, tak jsme založili ještě jednu kapelu v níž hráli Lájoš, já, Štěpán S., Dusilenka a Tomáš Křemenák (sax). Toto the NOD dělalo Iron Meidanu předkapelu. Takže já se Štěpánem jsme měli vždy dvojkoncert.
Například na první koncert přišlo asi osm lidí. Pak to bylo lepší, ale po této stránce to bylo spíše fiasko. My se ale bavili dobře. Fotky a záznam celého koncertu si můžete vychutnat ZDE (bude doplněno) na mém webu.

HooKERS

Během hraní s Alice in Jam jsem se seznámil s velice zajímavou postavičkou českého undergroundu a to leaderem kapely HooKERS, Michaelem Kyselkou (občas se objevuje také na koncertech Lenky Dusilové a the NOD). Tento človíček žil 15 let v USA a už tam se pohyboval a hrál s velice zajímavými lidmi. Např. Robin Finck (Nine Inch Nails), kterého měl chvíli ve své americké podobě kapely HooKERS. Mě naprosto fascinovaly některá show HooKERS v Praze, a proto jsem byl velice poctěn, když mne Michael pozval na dva koncerty abych je odehrál místo Igora, který v tu dobu nemohl. Mně je tato syrovo/bizarnější stránka rocku (NIN, Marilyn Manson...) velice blízká, tudíž jsem si koncerty opravdu užil.

Tata kluci

No a je zde období třetí... Jediná česká kapela, která mě kolem roku 2000 opravdu zaujala, byli Tata bojs. A co čert nechtěl, po odešlém Marku D. zůstalo prázdné místo. Pojal jsem zvláštní pocit, že jediný, kdo tam nyní může hrát jsem já a jenom já. A s tímto přesvědčením jsem se za 14 dní stal novým kytaristou Tata bojs.

S chlapci a dívkou jsem prožil dva roky intenzivního muzicírování, ježdění, skládání, nakládání a vykládání. No prostě vše, co se s takovou kapelou dá zažít. Natočili jsme si pěkné album, které si koupilo i pár lidí. Byla to první kapela, s kterou skládání hudby byla opravdová slast. Šlo to tak hladce... ach. A ani nevím kdy to přišlo, ale najednou se dostavil pocit, že už v Tata nemám co dělat. Jednoduše jsme si řekli asi vše a byl čas se zvednout a jít každý svou cestou. A to bych to nebyl já, abych se nezvedl a nešel.
Více o mém působení v této kapele ZDE na mém webu (fotky, videa, audio...).

Ty mé nejzásadnější hudební počiny si můžete podrobně prozkoumat zde na mém webu v části TVORBA > PRO UŠI.